Přináším Vám další článek, zamyšlení se na tím, proč stále nemáte co chcete, ačkoliv se snažíte. Přemýšleli jste nad tím?
Já ano, mnohokrát. A proto jsem hledala odpovědi. Samozřejmě, že je to nastavením mozku co mohu a co si dovolím. Jaké jsou hranice toho, co je pro mne možné. Kam až vidím. Více ve videu Mozek jako Texas.
Pro mne byl stěžejní zážitek přechod žhavého uhlí – firewalking. Dlouho jsem se na tuto akci připravovala, vlastně několik měsíců – dvě předchozí akce se buď neuskutečnily a nebo jsem nemohla já.
Až nyní. Věděla jsem, že přechod žhavých úhlíků dám, vnitřně jsem si celý přechod vizualizovala. Součástí byl i přechod po střepech, který mě nadchl. Ohnutí roxoru a nebo karatistický úder do dřevěné desky byly jen potvrzení mé síly, o které jsem věděla.
Ale pak přišel okamžik O, kdy bylo k dispozici jen devět šipů a mělo se o ně podělit sedmdesát lidí. V tu chvíli ve mně nastartoval můj vnitřní bojovník a šíp jsem uchvátila. Celá následující událost se děla jakoby mimo mne. Vystartovala jsem jako první do akce – zlomit šíp o stěnu, kdy jehož hrot jsem měla zabodnutý v krku.
V tu chvíli mě zachvátil strach a panika. Samozřejmě jsem šíp nezlomila, a nebyla možnost opravy, každý měl jen jeden pokus. Já jediná jsem šíp nezlomila. A to byla ta největší lekce celého dne.
Náhle jsem si uvědomila, proč se tak stalo. Okamžitá analýza situace – co jsem mohla udělat a neudělala, co bych chtěla udělat a neudělala jsem, byla již k ničemu. Měla jsem jen jeden pokus.
Byla jsem v onom známém laufu – TO MUSÍM MÍT, KDYBY NA CHLEBA NEBYLO! Super, jenže pak jsem neposlechla samu sebe a vyrazila do akce – rozuměj přelomení šípu BEZ TOHO, ABYCH SE SPOJILA SE SVOJÍ VNITŘNÍ SILOU a když mě zachvátil strach, tak jsem se posrala, místo ABYCH NAPNULA SÍLY A DALA TO.
A přesně takhle to chodí v životě …
Mnohdy máme jen jeden pokus, jeden okamžik, který se již nikdy neopakuje. Promrháme jej a pak se divíme, že se nestalo, co jsme chtěli.
Přechod po uhlících byl jen třešničkou na dortu. Šíp byl mou lekcí, která zásadně změnila můj pohled na život. Začala jsem žít, jako kdyby tento den byl poslední. Neexistuje oprava, náhradní termín.
Jenže nelze nikoho nutit, být obětí je přeci pohodlné. Lítost a falešná pozornost nám stačí, cítíme se tak součástí celku, kde jsou všichni stejní. Stejně posraní. A příslušnost ke klanu posraných je to, co platí.
A jdeme proti sobě. Začneme na sobě pracovat, ale při prvním náznaku obtíží to vzdáme s poznámkou – Mně stejně nic nepomůže. Pocítíme vnitřní sílu a pak se vymlouváme, proč ji nemůžeme používat.
A mohla bych pokračovat dál, co všechno jsme schopni vymyslet, abychom zůstali v pohodlí domova, v klidu a mohli skuhrat na život a říkat Já se přece tak snažím…
Ale to nestačí!
Pokud skutečně chceme v životě něco změnit, je potřeba napnout všechny síly a vyrazit. Vyrazit do boje s naší leností, přesvědčeními, lžemi, kterým věříme, pravdami, které již dávno pravdami nejsou.
Zmobilizovat odvahu, postavit se rodinným tradicím a zákonům, podle nichž žijeme, abychom na konci tunelu viděli plápolat světýlko. To je náš ukazatel na cestě k sobě samým.
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]Ono totiž nemáme strach ze selhání, z neúspěchu, ale mnohdy skutečným strachem je strach z úspěchu. Bojíme se, že budeme příliš vidět, budeme nápadní, jiní než ostatní. [/highlight]
Nedokážeme si to vůbec představit a tak to raději vzdáme, k naší škodě.
K tomuto tématu se také vztahuje článek O Tvém poslání nebo video Pamět jako Texas.
Firewalking mi pomohl nejen v životě, ale i v práci, mnohem lépe vidím u svých klientek, proč nemají co chtějí. Kolik energie jsou ochotny dát do změny. Kolik energie jsou ochotny investovat do sebe samých. Jak velmi rychle vzdávají svoji touhu po změně.
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]Chceš to změnit? Máš šanci!!![/highlight]
