Celý dosavadní život jsem si myslela, že jsem chudá. Nemám peníze, protože … Mohla bych zde vyjmenovat mnoho důvodu, špatnou ekonomickou situací počínaje a neznalostí své vlastní sebehodnoty konče. A skutečně jsem peníze neměla. A když jsem je vydělala, hodně rychle jsem se jich zbavila.
Až najednou mi to došlo.
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Přisoudila jsem penězům jinou funkci než skutečně mají.[/highlight]
Musím však říct, že ani jedno nemá nic společného s tím, jestli peníze mám nebo ne. Špatná ekonomická situace je pro chudé lidi v podstatě od dávnověku. Vždy se svět dělil na chudáky a boháče. A ruku na srdce, po revoluci v Česku byla zlatá éra, něco jako zlatá horečka na Klondaiku. A kolik z Vás zbohatlo? Já ne. A říkala jsem si, kdybych byla starší, měla víc zkušeností, bla bla bla. Nic z toho není pravda.
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Jedinou a neoddiskutovatelnou pravdou je, že stav našeho konta je závislý na tom, co si o penězích myslíme. Jaký význam jim přikládáme. A já měla velmi pokřivený vztah k penězům.[/highlight]
Jako malá jsem si myslela, že jsme chudí. Tak to bylo u nás prezentováno. Na jedné straně jsem byla první ve třídě, už ve druhé, kdo měl doma barevnou televizi. Měli jsem úplně nového polského fiata 125p. V šesté třídě jsem měla první džíny z Tuzexu, jediná ze třídy. Dost často jsme jezdili nakupovat do Tuzexu různé dobroty. Maminka nás opletla, obšila, abychom se sestrou byly jako ze žurnálu, jak říkávala.
Znáte to také ze svého domova?
A jak je možné, že jsem si říkala, že jsme chudí?
Jednoduše. Na jedné straně všeho dostatek. Ještě k tomu musím přičíst obě babičky na venkově, které nás zásobovaly masem, vajíčky, zeleninou, ovocem. Dodnes nemohu králíka ani vidět.
Na druhé straně se naši kvůli penězům velmi často hádali. Nechápala jsem, proč se hádají a myslela jsem si, že na vině jsou peníze. Že peníze jsou šílené monstrum, které mi kazí mé dětství. Že je lepší nemít peníze, protože pak nebudou ani hádky. Že je lepší nemít peníze, aby mi je nemohl nikdo vzít – to je reakce na rozvod mých rodičů, kdy se nepoměrně rozdělili.
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Všechny tyto situace se mi zapsaly hluboko do podvědomí a vytvořily mi nespočet programů. Nespočet pravd, které vlastně ani pravdami nejsou. Je to jen můj příběh, moje chápání vzniklých situací.[/highlight]
V naší rodině se moc nevyjadřovaly city. Důkazem náklonnosti byly dárky a peněžní dary. Každá návštěva babičky končila padesátkou nebo stovkou v portmonce. V mojí portmonce. Ze které jsem ji pak musela vyndat a odevzdat mému taťkovi, protože přece neumím hospodařit. Ano, takhle jsem se skutečně hospodařit nikdy nenaučila.
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Dnes už vím, že to byly příběhy mých rodičů – hádali se, a peníze byly jen zástupný problém, za tím bylo něco daleko hlubšího.[/highlight]
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Byly to i příběhy mým prarodičů – chtěly jen, abychom my, děti, žily lépe než oni.[/highlight]
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Nedostatek lásky nikdy nemůže nahradit dostatek peněz.[/highlight]
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Dostatek peněz nemůže nahradit nedostatek lásky.[/highlight]
[highlight color=”lime-green” style=”style-2″]Odsoudila jsem peníze. Odsoudila jsem sama sebe.[/highlight]
A mým příběhem bylo, že jsem všechno považovala za nezvratnou pravdu. Jakmile jsem se uměla na všechno podívat i z jiné strany, už to není pravda, ale jen můj příběh a já mám šanci vzít svůj život do vlastních rukou.
Oddělit lásku a peníze.
