Jmenuji se Lilith a Bůh mě stvořil z ohně. Podíval se do plamene a viděl v něm krásu. Napadlo ho, že by mu mohl dát tvář. Nespoutanou, spalující a hřejivou. Z ohně stvořil ženu a stvořil ji podle obrazu svého. Měla jsem v sobě všechny znamení, plus i mínus, něhu i sílu, ženu i muže, lásku i nenávist, radost i žel, cit a touhu, měla jsem v sobě všechno, co dělá Boha Bohem a člověka člověkem.
Dal mi jméno Lilith.
Podíval se na mne a viděl, že jsem se mu povedla, a že jsem sama. Já byla ráda sama. Mohla jsem chodit po ráji a tančit ho. Dorozumívat se s listy a květy a větrem i ohněm. Prý není dobře člověku samotnému. No, nemohla jsem s tím souhlasit, ale byla jsem zvědavá, co Bůh chystá. Uspal mě a vyndal mi žebro. Z mého žebra stvořil Adama.
Adam byl milounký, připomínal mi medvídka, se kterým jsem chodila včelám na med. Když Bůh dělal Adama, nekoukal se do ohně. Možná proto byl Adam od začátku trochu toporný a tančit neuměl hned. Začala jsem ho tedy učit. Moc mu to nešlo, ale hrozně se snažil. Dupal mi na nohy, ale vždycky mi je pak celé zulíbal, tak mě to nebolelo.
Ale brzy se naučil několik základních otoček. Naučil se tančit vyznání a pohlazení, naučil se dobrou noc a dobré ráno. Dělal obrovské pokroky, a bylo to tím, že jsme se milovali. Milovali jsme se jako dávání a braní, jako svatozář a svatokrádež, jako plus a mínus. Ale nikdy se neuměl tetelit nad plamenem, ale jsem si jistá, že kdyby se to nezvrtlo, tak se časem naučil i tomu.
Taky Adam měl v sobě všechno. Něhu i sílu, dávání i braní, muže i ženu, neměl v sobě žádná omezení, měl v sobě všechno, co dělá člověka člověkem. A proto jsme se mohli milovat beze zbytku, milovat navěky, milovat tak, jak to bylo jenom možný. A bylo nám ještě naprosto jasný, co je to láska. Milovali jsme se jako děti bez touhy po odvalení. Nikdy jsme se pomilováni k sobě neotočili zády, usínali jsme jeden v druhém.
Ani já, ani Adam jsme neměli žádnou ulitu, žádnou mez, naše láska nebyla touha být milován, ale milovat. Nechtěli jsme dosáhnout ničeho jiného než splynutí. Byli jsme muž a žena, bratr a sestra, matka a dítě, všechno a nic. Byli jsme spolu. Byly jsme spolu nahoře, byli jsme spolu i dole. Když jsem milovala seshora Adama já, hrála jsem mu na žebra, všechny zněly stejně jako moje. Když miloval seshora Adam, hrál mi na žebra on. Neměla jsem jeden tón, ten zněl u Adama. Složil mi na svoje žebra píseň. Vzájemné hraní této písně se postupně stalo naší milostnou předehrou a současně nejdůležitějším křikem.
V levém rohu ráje, když se šlo za srdcem, až bolelo, došlo se k Hadovi. Jazyk měl dvojklanný na znamení nejednoznačnosti všech věcí. Na znamení toho, že všechno má víc významů a že významy se teprve u kořene spojují v jednotu.
Had byl pramenem uštknutí.
Chodívali jsme pro uštknutí každý den, drželi jsme se za ruce, uštknutí bolí. A taky je uštknutí neskonale příjemný. Dávalo nám schopnost dívat se na svět z nadhledu. Hadí jed omámí a posílí život, je spočinutí, meditace nad plamenem, je to jako když člověk vdechne sám sebe, svoji podstatu, svoji šťávu. Je to nejsilnější zážitek od lidského narození. Bolest, která uštknutí provází, je rychlá a člověk na ni brzy zapomene. Snášela jsem ji s radostí, protože souvisela se životem, věděla jsem, že je životadárná.
Jenomže Adam se jednoho dne začal cukat. Najednou byl tvrdý jako dřevo, nehybný, toporný. Vískala jsem ho ve vlasech, celého jsem ho olízala, polykala jsem jeho vlasy i s kořínky, celého Adama s kořenem. Zvětšoval se na jazyku, už se mi nevešel do pusy, musela jsem ho osedlat a nacpat si ho do břicha, jak to měl rád, jak jsem to měla ráda.
Najednou se po mne ohnal, a smetl mě ze sebe jako nic. Najednou byl o moc mohutnější, o moc silnější než já, šel z něj strach. Teď na mne skočil Adam, ne jako na Lilith, skočil na mne jako na trůn, umírala jsem pod ním a nemohla se nadechnout. Už, už to vypadalo, že mě Adam přepere, seděl na mně a chtěl se do mě dostat. Nevím, co se to s ním stalo, nebyl to můj Adam, muž, který tančí. Začala jsem se bát a tehdy jsem si řekla, že ho natolik miluju, že se ho nikdy nechci bát. Být se svého Adama mi připadalo to nejstrašnější, co by se mi mohlo stát.
Utekla jsem, prosmekla se jako ještěrka. Běžel za mnou, vyšplhala jsem se do koruny nejvyššího stromu, stromu Poznání. Adam chtěl vylézt za mnou. Drápala jsem úplně nahoru.
Když už jsem neměla kam dál, vykřikla jsem nevyslovitelný slovo, zařvala jsem tajemství, který dělá ráj rájem. Zabolelo to jako deset uštknutí najednou.
A pak se stalo něco zvláštního.
Teprve pak jsem zažila ráj. Zažila jsem všechno zakázaný, šťavnatý, žlutý a kulatý. Zažila jsem tajemství a už jsem si ho nechala, obcovala jsem s Ďáblem a milovali jsme se šíleně. Byla jsem až za hranicí božích možností. Tam, kde není jasný, co je co. A přicházel ke mně další a další Ďábel a pořád jsme to dělali.A já viděla, že není jedno poznání, že není jedna pravda, že není jedna možnost a že není jeden ráj. Ďáblové mi dali poznat své tělo, svou duši, viděla jsem, že jsem vznikla z plamene a že plamen je palčivě sám. A že já budu také sama. Navždycky. Jako věčná milenka, patronka všech žen co se paktují s Ďábly, co jsou samotné a opuštěné a nečisté a za hranicí. Stal se ze mne ženský démon, děsivá milenka.
!!!!!
Bůh mě zatratil, zakázal. A tím Bůh ztratil ženskou tvář, už nebyl ani trochu Bohyně. Namluvil lidem, že svádím muže ve spánku a působím jejich noční výrony, že je vábím převlečená za prostitutku na křižovatkách cest a že když se s nimi miluji, připravím je o rozum nebo je zavraždím. Ve skutečnosti mě všichni muži milují.
Od chvíle, kdy jsem odmítla vrátit se ke svému muži, jsem vydaná na pospas sama sobě, ztratila jsem Adama i Boha, jsem navždycky nahá jako nebe a stejně tak svá. Tak jsem to chtěla.
Jsem bolest i pravda, jsem tajná žena, hadí uštknutí, jsem jaká jsem.
!!!!!
Adam zněl jako můj muž, s nikým jiným jsem nezažila, aby moje tělo a jeho tělo znělo jako jedna struna. Moje žebra, jeho žebra, jeho ženská struna, která vedla ke mně.
Ach moje Lilith, ráno mě zabije, ležíš na matraci, tvá krása mě pokácí…
Tuhle píseň mi Adam vždycky hrál při milování, nikdy jsme si nemuseli říkat Miluji tě, tvořili jsme spolu jednu písničku.
Jenomže já jsem z ráje utekla.
Bolelo to, žádný Ďábel nemohl moji bolest utišit. Chyběl mi můj chlap, můj bratr, moje dítě, můj přítel, moje žebro, můj miláček, můj řidič, můj doktor, můj kamarád, … Adam byl od téhle chvíle součást mé bolesti, protože já se změnila v bolest.
Adama můj odchod taky dost vzal. Vůbec nevěděl co se sebou, a vypořádal se s tím po svém. Šel za Bohem, aby mu dal novou ženu. Nedokázal žít sám a zraněný. Bůh přemýšlel, z čeho ji tentokrát udělá, jen ne z ohně, věděl, že by s ní byly zase potíže.
Napříště bude lepší, když muž a žena budou úplně jinými, budou to dvě opačné bytosti. Aby si nikdy nemohli úplně porozumět, jako by každý z nich mluvil jinou řečí. Pokud nemá být žena vzpurná, nemůže mít chlap něžné pohyby a musí si umět zjednat pořádek. Musí jí velet.
A ona ho musí poslouchat …
Uspal Adama, vyňal mu jeho ženské žebro, omlátil ho dlátem, aby bylo hladký a ohebný a stvořil z něj ženu. Dal jí jméno Eva. Adam se na ní podíval a hned bylo po smutku. Začal ji vábit a svádět, spustil písničku, která vždycky zabrala. Jenomže mu chyběl jeden tón, zpíval falešně a tolik chtěl zapomenout na svoji první ženu.
Ach, Evičko moje, ráno je raníčko, ležíš na matraci, tvá krása mě pokácí…
Eva z ní byla úplně paf, od prvního dne byla poddajná, vláčná a hebká, poslušná a nikdy neodporovala, to jí zůstalo na věky. A Adam si stále, jako motlitbu, opakoval, že je šťastný.
Evu nemiloval.
Adam chtěl divokou nemravnou holku, co mu bude utíkat a co se mu bude vracet, co se s ním bude rvát a kutálet v trávě.
Chtěl holku, co s ním bude lézt po stromech a střílet z luku.
Holku, co jí bude moct říct, že se bojí, když se bude bát, a že se mu chce brečet, když se mu bude chtít brečet.
Chtěl holku, co se pořád směje, chtěl tančit.
Od té doby co netančil, nesměl mluvit o svém strachu, i když se moc bál. Od té doby co musel být nejsilnější a nejneohroženější, co musel být hrdina, se bál, ale tajně. Užíral se celý tím strachem, celý se jím pokroutil.
A Eva zase pořád bulela a čekala a hrozně ho nebavila. Adam chtěl opravdovskou lásku, ne tu poloviční. I Eva by ji bývala chtěla, ale měla v sobě svoji touhu ukrytou jako těžký budoucí trápení.
A ráj se stal naprosto dokonalým místem.
Všechno nebezpečný, ohňový, bouřlivý, zakázaný a sporný jsem odnesla já. Ale Adam po mně nikdy nepřestal toužit. Když Eva v noci spala, bloumal rájem a zoufale mě volal. Vzýval mě a čekal na mne. Celý věky se mnou tajně miluje jako se svou milenkou, jako se svou děvkou, stala jsem se jeho útěkem. Celý věky mě hledá a Eva mě za to nenávidí.
V každé z nás se to pere, protože jsme podlehly iluzi, že být tou hodnou se po nás chce a tím jsme potlačily samy sebe, zapomněly jsme na svoji podstatu, nechaly jsme se ovládnout a spoutat.
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]Chcete být tou hodnou a poslušnou Evou, nebo divokou, živou, živoucí a planoucí Lilith?[/highlight]
